Zelený med, aneb jak naše mateřština ovlivňuje vnímaní (nejen) barev

13 min readMar 26, 2019

Pokud jste pozorně četli neadaptovanou literaturu z dob starověku (tj. např. Bibli či Korán, skandinávské ságy, nebo rozsáhlá antická díla), mohli jste si, až na několik výjimek, všimnout, že pojmenovaní barev v těchto dílech jsou zcela „padlé na hlavu“: Homérův zelený med nebo vínově rudé moře. A co říkáte na barevné hodnoty asijských burz, či na webech a mob. aplikacích? Červená pro kladné hodnoty, zelená pro záporné – my to ale vnímáme zcela opačně. Proč tedy vnímáme barvy odlišně a jak se to může odrazit v designu, marketingu, lingvistice, konvektivní psychologii apod.? Pokusím se to zjednodušeně nastínit v tomto článku. Na základě odborných výzkumů, jejíchž obsah, snad nikdy předtím, nebyl prezentován pro široké publikum v českém jazyce. Posléze v druhé části je doplním, na základě svých poznatků z těchto oborů či příbuzných výzkumů a v konečné části se pokusím odvodit z toho všeho závěry.

Pokud vás požádám pojmenovat tyto barvy nahoře, nejspíš odpovíte, modrá, hnědá, šedá. Tedy, pokud nejste z kmene Ouobé (Wobé) na Pobřeží slonoviny, v tom případě odpovíte jedním slovem „kpe“, protože ve vašem jazyku existuje pojmenovaní jenom tří barev (světlá (pluu), tmavá (kpe) a červená (sain)). To by šlo snad odůvodnit jejích fyziologickou nebo inteligenční zaostalostí, ale tak jednoduché to není – až se chlapci a děvčata z tohoto kmene ve svém sociálně-ekonomickém vývoji posunou trochu dál, nejspíš se v jejich jazyku objeví žlutá nebo zelená barva. Jak to vím?

Munsellův systém barev

V roce 1969 dva američtí výzkumnicí z Berkeley, antropolog Brent Berlin a lingvista Paul Kay už něco tušili, ale aniž by to sami očekávali, založili antropologickou časovanou bombu. Svým výzkumem základních barevných pojmů. Pánové rozdali dvaceti respondentům z různých koutů světa kartičku tištěné verze Munsellova systému barev (330 barev, rozdělených na principu, který se dá přirovnat k dnešnímu barevnému systému HSB) a požádali je, aby barvy klasifikovali a pojmenovali. A světe div se – výsledky tohoto testu ukázaly, že každý národ, resp. kultura, ve svém vývoji pojmenovává barvy zhruba ve stejném pořadí:

Hierarchie barev

Nejprve se v jazyku objeví černá a bílá (resp. světlá a tmavá), posléze červená, potom žlutá či zelená, pak bude mít pojmy jak pro zelenou, tak i pro žlutou, dál se přidá modrá, po ní hnědá a na konec šedá, fialová, oranžová a růžová. Je-li tedy v jazyku některého národa jenom šest názvů základních barev, můžete na to s nadsázkou vsadit výplatu: budou to černá, bílá, červená, žlutá, zelená a modrá.

Na konci sedmdesátých let minulého století, pánové zpečetili svoji teorii skrze Světový průzkum barev (The World Color Survey), kde se dotázali 2600 rodilých mluvčích a dalších, víc než sta jazyků, jenž nebyly zahrnuty do předešlého výzkumu, čímž prokázali, že jejích teorie funguje s minimálními odchylkami na 83 % jazyků světa. A je to dost působivé číslo, vezmete-li v potaz, že existují jazyky, ve kterých slova mohou znamenat nejenom barvu ale i fyzický pocit (tím pádem je nelze posuzovat podle Kay a Berlinovy teorie), jako například jazyk Hanunó‘o na Filipínách – obsahuje čtyři základní pojmy pro popis barvy, které se nachází v spektru světla vs. tmy, síly vs. slabosti a vlhkosti vs. suchosti (tím pádem takto lze popsat téměř jakoukoliv barvu).

Výsledek průzkumu tedy vypadal následovně – nejmenší počet základních barevných pojmů (zkrátíme to na ZBP) tj. výrazy pouze pro černou a bílou (resp. světlou a tmavou) měl pouze jeden z jazyků (kterými mluví kmeny Dani žijící na Papui Nové Guineji), dál počty ZBP vypadají následovně:

3 (3 až 4) ZBP – 20 jazyků

4 až 6 ZBP – 26 jazyků

6 až 7 ZBP – 34 jazyků

7 až 8 ZBP – 14 jazyků

8 až 9 ZBP – 6 jazyků

9 až 10 ZBP – 8 jazyků

11 a víc ZBP – 11 jazyků

Čeština, tím pádem i slovenština, mají jedenáct základních barevných pojmů, tak jako v angličtině, japonštině a ve většině dalších vyspělých jazycích.

Počkat, řeknete si, ale co to je „základní barevný pojem“? Zcela jistě, dokážete vyjmenovat i víc než jedenáct barev: lososová, salátově zelená, nebesky modrá, blond apod. jenže to všechno nespadá do základní barevné terminologie českého jazyka. Pánové Berlin a Kay určili taková pravidla, aby se dala barevnost spravedlivě definovat u jakéhokoliv jazyka:

1. musí se jednat o pojmenování nesložené (význam lexému nesmí být rozpoznatelný z významu jeho částí, např. tedy žlutozelenou neleze označovat za základní barvu);

2. za „základní“ nelze považovat názvy odstínů, které se řadí do sémantického pole „základní“ barvy (např. šarlatový, karmínový apod.), jejíchž název je pojmenování odstínu nadřazen;

3. označení základní barvy by mělo být užíváno všeobecně, nesmí být omezeno na úzkou skupinu (např. zrzavá);

4. označení základní barvy má být neodvozené, nemotivované (např. zlatý, stříbrný, popelavý nelze považovat za ZBP, neboť v sobě obsahují pojmenování typického nositele těchto barev, tzn. zlato, stříbro, popel);

5. za označení základních barev nelze považovat ani novější výpůjčky z cizích jazyků;

6. barva musí vizuálně evokovat, s minimální odchylkou, totožný odstín a být srozumitelná u většiny nositelů daného jazyka.

Když to hodně zjednoduším, tak by to měly být zhruba jen ty barvy, které dokáže vyjmenovat průměrný starší předškolák, nebo dospělý, kterého probudíme v noci, a řekneme mu, ať na papír napíše během necelé minuty všechny barvy, které zná a považuje za důležité.

Proč, ale zrovna červená se v jazyku objeví dřív než zelená? A žlutá dřív než oranžová? Původně se předpokládalo, že je to spojené s výskytem barev v okolí, kdy modrá se objevuje zpravidla až v industriálním období, kdežto červená je krev a čerstvé ovoce, zelenina apod. Ale když pomocí počítačové modulace (během výzkumu konvektivních věd), přes sérii jednoduchých dialogů počítače vypracovali obecné označení barev, jejích výskyt se objevil v tomto pořadí: červené odstíny, pak zelené a žluté, potom modré a nakonec oranžové. Nepřipomíná vám to něco? Zřejmě tedy existuje něco, co je založeno přímo v barvách a/nebo v našem způsobu poznání světa. U tohoto závěru většina i zahraničních publikaci pro širší veřejnost, končí, nicméně bych chtěl zkusit tuto problematiku dále víc rozebrat a podívat se na to, jak ji lze využít.

Barevné spektrum

Druhá část, barevné spektrum

Osobně se domnívám, že problematiku výskytu barev v jazyku, lze vysvětlit z pohledu fyziologie oka. Viditelná část elektromagnetického spektra o vlnových délkách 380 až 750 nm se jmenuje barevné spektrum. Tak že se na to pojďme podívat podrobněji:

Černá a bílá

Jsou absolutní. Bílá barva je součtem všech barev, je tedy nejsilnější ze všeho viditelného spektra. Opakem bílé je tedy černá, je to absence světla, jako takového. Tady není co dodat, maximum a minimum jsou jednoduše velmi důležité pro to, abychom mohli začít určovat ostatní zbytek spektra.

Červená

Ačkoliv hranice barev v barevném spektru nejsou přesně dané, ale standardně se považuje, že nejdelší délka viditelného spektra (620 až 750 nm), náleží právě odstínům červené, tj. červená okupuje skoro třetinu celého viditelného barevného spektra (a to nezmiňuji infračervené záření ve vlnové délce mezi 760 nm a 1 mm, které pouhým okem nevidíme), je nejméně ovlivněna Rayleighovým rozptylem. Znamená to například, že za identických podmínek, bude červené světlo vidět z nejdelší vzdálenosti a je nejnápadnější. Zajímavé také je, že na tom, co si představujeme, když někdo vysloví „červená barva“, napadne většinu Evropanů právě odstín, který je ve vzorníku Pantone Solid Coated Plus označen jako 485 C (tiskaři, kteří tisknou přímými barvami potvrdí, že kromě černé a bílé objednávají právě nejvíc tento odstín, což o ostatních barvách říci nelze). Barva navíc sama o sobě nese i smysl „teplý, horký“. Za mě tedy jasný vítěz pro získaní pojmenovaní po černé a bílé.

Zelená či Žlutá a posléze Zelená a Žlutá

Tady se nám to začíná trošku komplikovat. Nebýt jistých vlastností lidského oka to mohla být kombinace Zelená či Modrá, nebo jenom Zelená. Jde o to, že lidské oko je nejcitlivější na elektromagnetické záření vlnové délky 555 nm, tj. na zelenou barvu. Dokážeme tedy rozpoznat víc odstínů právě v zelené než v jakékoliv jiné barvě, to ale znamená, že hranice, kde začíná modrá nebo končí žlutá je velmi orientační. Problém je v tom, že fotoreceptory L a M v sítnici oka, jsou maximálně citlivé na překrývající se rozsah vlnových délek, právě ve středním a dlouhém pásmu, tím pádem jsme v červeno-zeleno-žluté oblasti citlivější než v modro-zelené. Navíc pojem slova „zelená“ neznamená vždy úplně totožný faktický odstín, napříč všemi kulturami, viz japonský „zelený“ semafor. Dá se tedy říct, že převážně se objevovala v jazycích barva zelená s přikloněním na žlutou stranu barevného spektra, to znamená na teplou stranu. V tomto případě bych právě vliv okolí nevyloučil.

Modrá

Jelikož žlutá zvítězila kvůli fyziologickým vlastnostem lidského oka nad modrou v předešlém kole, není tedy divu, že člověk najednou potřeboval určit hranici zelené i na druhé „studené“ straně.

Další barvy

V tuto chvílí to začíná být velmi nejednotné, jednak za sebou máme již víc než 2/3 jazyků a náš výběr se velmi zúžil, osobně bych tady už na „hnědou“, výplatu nevsadil. Věřím, že v tuto chvílí již fyziologie oka jde na druhou kolej, bavíme se totiž již o období, přibližně odpovídající vývojovému stadiu, vynálezů prvních dřevořezů s barevným tiskem. Navíc se domnívám, že v tomto okamžiku se začínají projevovat nedostatky Kay a Berlinova průzkumu, které vychází z toho, že:

1. Mnoho jazyků bylo zastoupeno pouze jednou osobou.

2. Znalost angličtiny (zkoumali se převážně studenti studující v USA) zřejmě ovlivňovala definici barev, jež určovali.

3. Kartička z Munsellova systému barev reprezentovala barvy v určitém pořadí, což ovlivňuje naše vnímání (v Evropě začínáme definovat z leva do prava, což např. umožňuje zahrnovat víc barev do levé kategorie než do pravé). Pro přesnost by to chtělo barvy mít i v jiném pořadí nebo reprezentovat barvy jednu po druhé.

4. Nemáme detailní popis toho, jak přesně výzkumy probíhaly.

5. Munsellův systém má jeden nedostatek, opomíjí totiž sytost barev, tím pádem domény méně sytých barev (hnědá, růžová, šedá apod.) byly podhodnoceny.

Příkladem je zrovna čeština, slovenština a většina dalších slovanských jazyků, kde šedá se objevuje mnohem dřív než hnědá.

Neriskoval bych tady polemizovat nad pořadím výskytů barev po stadiu „modré“ a nechám toto na vás. Na obhajobu své teorie o přiřazovaní názvů barev, dle vlastnosti fyziologie oka, bych chtěl jenom podotknout, že ZBP, které se v jazyku objeví nejpozději (tj. šedá, růžová, hnědá apod.) v barevném spektru nejsou. Tyto barvy jsou totiž složeny trochu složitěji – ze směsice několika monochromatických záření různých vlnových délek.

Ilustrace duhy z “Knihy zázraků” – iluminovaného rukopisu vytvořeného pravděpodobně v německém městě Augšpurk kolem 16. století. Kde jsou ostatní barvy?

Co tedy dál? Objeví se v češtině další barva, kterou budeme moci zahrnout do ZBP? Pokud ano, tak jaká? Připomenu, že v češtině je tedy jedenáct ZBP, existují ale jazyky, ve kterých je jich víc. A až na maďarštinu, která má navíc ZBP pro dva různé odstíny červené, ostatní jazyky s dvanácti ZBP mají dva základní pojmy pro dva odstíny modré. Nejznámější a jazykově nejbližší pro češtinu bude samozřejmě ruština (pokud jste měli ruštinu ve škole, možná si vzpomenete na nezvyklou ruskou duhu s osmi barvami místo českých sedmi), stejně tak dva odstíny modré jsou i v řečtině, italštině atd. Nejvíc výzkumů tohoto dvanáctého ZBP probíhalo u ruštiny a řečtiny, zjednodušeně lze říct, že rozdělují světlou (nebesky) modrou a tmavou (klasickou) modrou, je tedy navíc světle modrý odstín. Pochybuji ovšem, že v digitální éře již bude tento odstín do českého jazyka zahrnut jako základní barva. K čemu by to ale bylo dobré?

Experiment Himba, viz dole

Najděte kroužek, který se liší od ostatních (součást experimentu s kmenem Himba, které mají řadů pojmů pro zelenou, ale jinak modrou a zelenou nerozdělují). Pokud potřebujete napovědět – u ilustrace v pravém horním rohu zmáčknete kulaté tlačítko s rukou. Tak že opominu-li jistou abstraktní spojitost počtu základních barevných pojmů jazyka s jeho kulturním vývojem, je to hned několik studií prokazujících, že existence ZBP pro určité odstíny barev, jednoznačně pomáhám k lepšímu rozpoznávaní těchto odstínů mezi sebou, tj. poukážu-li vám 3 různé vzorky středně modré barvy, které se liší jen velmi málo, ale jedna z nich bude světlejší, za stejných podmínek, rozpozná ji Rus nebo Řek mnohem dřív než například Brit či Polák, pokud poslední dva vůbec uvidí ten rozdíl. A naopak, průzkumy mezi mluvčími primitivních kmenů Afriky a Jižní Ameriky prokázali, že je pro ně obtížnější například si barvy a jejích pořadí zapamatovat, pokud ve svém jazyce ZBP pro ty odstíny název nemá.

Lze to přirovnat situaci, kdy např. Japonci nerozlišují mezi zvuky [r] a [l]. Obecně vzato zvuky jako [r] a [l] od sebe neodděluje žádná jasná, fyzicky existující hranice, naopak, jsou svojí podstatou spojité. My ale tuto neexistující hranici vnímáme, stejně tak je to s ZBP. Co lze z toho odvodit?

Americký lingvista a antropolog Benjamin L. Whorf na základě analýzy různých jazyků – mezi jinými také jazyka kmene Hopi (kmen původních obyvatel Ameriky) – vyvodil závěr, že myšlení není možné od jazyka oddělit a že kategorie mateřského jazyka jsou s myšlenkovými koncepty shodné. Posléze přišel s tzv. „Whorfovou hypotézou“ (Sapirova–Whorfova hypotéza), která tvrdí, že jazyk, kterým mluvíme, ovlivňuje naše myšlení a chápání světa kolem nás, s jejíž radikální verzí osobně nesouhlasím, avšak uvedené tvrzení odpovídá tomu, co jsem uváděl ve spojitosti ZBP v předešlém odstavci. Studia této hypotézy jsou samy o sobě tak rozsáhlé, že by se z nich dalo napsat ještě několik článků, jako je tento. Ale abych se držel tématu, mohu uvést příklad, který jsem v předešlém odstavci zamlčel.

Jde o to, že pokud abstraktní Rus nebo Řek ve svém rozhodování mezi třemi odstíny modré museli opakovat text, který slyší ve sluchátkách, jejich výsledky byly téměř stejné jako u reprezentantů národů, které mezi svými ZBP mají pouze jeden výraz pro modrou.

Zajímavý je taky například výzkum, kterému se věnoval pan J. Skoyles. Ten taky ověřoval S-W hypotézu o tom, zda má jazyk, jímž mluvíme, skutečně takovou moc, že umí zformovat či vymodelovat struktury našeho poznání (tj. co vůbec vnímáme a co ne jako „svět“). Byly sledovány dvě skupiny od narození (nebo krátce po narození) hluchých dětí, z nichž první byla vychovávána hluchými rodiči, druhá slyšícími rodiči. Závěry výzkumu potvrdily že slyšící rodiče mají obtíže komunikovat se svými neslyšícími dětmi v rovině abstraktních výrazů, týkajících se mysli, pocitů, prožitků a jejich komunikace je tak omezena a tyto děti jsou „ochuzeny“ o pojmy-vjemy, které si nedovedou spojit s myslí a zprostředkovat výrazy mentálních stavů. Nemohou je tím pádem ani dále rozvíjet, předávat dál – ani jako součást „stejné“ kultury, kterou sdílí se stejně postiženými dětmi, které ale tyto vjemy zprostředkované mají. Studie dále poukazuje na ověřování teorie mysli na experimentu zvaném „Sally“ (teorie Sallyiny mysli – schopnost připisovat mentální stav druhým, američtí psychologové C. Peterson a M. Siegal, 1995) u hluchých dětí. Experiment skutečně potvrdil, že jazyk utváří poznání.

Závěr

Ačkoliv jsme teď Sapirovo–Whorfovou hypotézu v podstatě potvrdili, je to jenom jeden úhel z pohledů – přesto, že náš rodný jazyk ovlivňuje naše vnímaní, nelze neopomíjet výsledky Kay a Berlinova průzkumu, který ukazuje že způsob, jakým, my lidé, poznáváme svět je zhruba totožný, tím pádem nelze jednoznačně říct, že dvě naprosto odlišné kultury, se navzájem nikdy nedomluví, protože ve svém vývoji „šlapali“ po zhruba stejné cestě. Praktické rady, které lze zohlednit v designu, marketingu apod.:

Je-li váš výsledný produkt určen do mezinárodního prostředí s širokým věkovým rozsahem, obsah, který bude spoléhat na jasné barevné rozdělení – bude lepší se držet barev, které existují mezi šesti základními barevnými pojmy (tj. opomineme-li černou a bílou, budou to zelená, žlutá, červená, modrá).
Opak prvního bodu, chcete-li svůj výsledný produkt směrovat pouze na lokální trh, pravděpodobně bude lepší využit místních jazykových zvyklostí spojených s barvami a jejich pojmenováním (které mají evokovat určitou spojitost s barevným pojmem a produktem).
Pokud váš produkt spadá do prvního bodu, ale 4 barvy nebudou stačit, doporučuji barvy taky vizualizovat, protože to, co vy považujete za oranžovou Holanďan má za žlutou a Japonec za hnědou apod.
Nechcete-li, nebo nemůžete barvy pojmenovat — definovat barevnost pomáhá nápověda, v podobě formy, tj. vytvoříte-li symbol žluté barvy, který připomíná banán, budou tu barvu různí představitelé rozličných kultur vnímat a pojmenovávat stejně jako vy, tj. „žlutá“.
Snažíte-li se o vizuál, který se zakládá na jedné barvě s několika odstínovými variantami, lze jenom doporučit být opatrnější u studených odstínů (mimo zelené), opominuli např. u digitálních vizuálů omezení nekalibrovaných monitorů a přirozenou, lidskému oku sníženou schopnost rozpoznávat tmavé odstíny. Je tu právě jazykové omezení, které snižuje rozpoznávaní těchto odstínů u představitelů např. mužského pohlaví, jejíchž mateřský jazyk neobsahuje základní barevné pojmy pro tyto odstíny (tj. např. většina neindoevropských jazyků).
Snažíte-li se o věrnou reprodukci určitého dějepisného období některé kultury, dbejte na barevnost, kterou chcete použít, např. i tak chytrý muž jako Leonardo Da Vinci, pojmenovával pouze šest základních barev, ačkoliv dejme tomu fialovou viděl, ale jednoduše ji pravděpodobně vnímal pouze jako odstín modré.
Dětí předškolního a ranního školního věku vnímají barvy zhruba jako primitivní kultury, tudíž doporučuji držet se základních barev a neklesat moc hluboko do světlých či tmavých odstínů, se zachováním střední sytosti, není-li to klíčové pro kontrast.
U produktů určených pro mezinárodní prostředí dbát opatrnosti na barvy, které jsou na hranicích základních barevných pojmů (např. žlutozelená, tyrkysová, magenta apod.) je-li vnímaní barev pro produkt podstatné, různé kultury budou různě vnímat tyto barvy (u prvního případu buď jako žlutou, či jako zelenou, případně správně jako žlutozelenou).
S tím spojené nedorozumění ve významu barev, který je jednak velmi subjektivní a zároveň někde ovlivněn kulturou (viz např. čínština, kde je zelená barvou nemoci (tj. záporná), kdežto červená je barvou zdraví a prospěchu (tj. kladná)).